5. dubna 2022
5. dubna 2022 Vedle války na Ukrajině jsme měli možnost vidět i světlejší stránku lidskosti - lidi z různých prostředí, kteří se spojili, aby pomohli těm, kteří to potřebují. ASSIST působí v Polsku od roku 2011 a mnoho členů naší komunity ASSIST je v předních liniích humanitární pomoci....
Joanna Martyni-Orenowicz P ’11, P ’15, koordinátorka pro jednotlivé země
“Situace je velmi napjatá. Z Ukrajiny jsem dodal mnoho zboží, které se má rozdělit mezi potřebné. Žena, která se starala o mou matku, je Ukrajinka. Nyní pracuje pro jinou rodinu, ale zůstaly jsme v kontaktu. Prožívá velmi těžké chvíle, protože její syn, který dva roky pracoval v polské továrně, se rozhodl vrátit a bojovat za svou zemi. Utěšuji ji, jak jen mohu, a doufám, že přežije ve zdraví. Je to noční můra pro každou matku.”
***
Lena Nowaczek, ASSIST ’21, Kingswood Oxford School
“Chodím do mezinárodní školy v Oxfordu, takže spousta mých kamarádů pochází z Ukrajiny a Ruska. Někteří z nich se po našich semestrálních prázdninách vrátili se zpožděním, protože nebylo možné vycestovat. Na příští prázdniny se domů nevrátí, protože se nemají kam vrátit. Na naší škole jsou lidé, jejichž otcové se rozhodli zůstat na Ukrajině a bojovat. Jako komunita se snažíme zapojit, ale zřejmě nic nemůže zmírnit jejich bolest a strach způsobený situací. Moji rodiče v Polsku zatím přijali tři rodiny z Ukrajiny. Mnoho lidí přijelo bez ničeho; bez peněz, bez oblečení, bez plánů. Bylo pro ně opravdu těžké zjistit, co teď mají dělat.
Mám také přátele, kteří byli dobrovolníky na polsko-ukrajinské hranici. Říkají, že na psychickou náročnost tohoto úkolu nebyli připraveni. Pomáhali, jak jen mohli, ale po třech dnech se vrátili domů, protože se nemohli dívat na všechny ty tragédie.
Tato válka podkopává hodnoty, které jsme léta budovali. Je tak těžké sledovat, co se děje, a nedokážu si ani představit, jak se musí cítit lidé, kterých se to osobně týká. Mějme naději, že mír brzy zvítězí.”
***
Ola Zolkowska, ASSIST ’16, Wayland Academy
“Nikdy nezapomenu na ten den, na to čtvrteční ráno, kdy jsem se dozvěděl o ruském útoku na Ukrajinu. Co může znít směšně, je to, že jsem se o tom dozvěděl z memu. Už nějakou dobu nesleduji média, protože přesycenost tématy pandemie a dalších nepříjemných zpráv o polské vládě mě nejen rozesmutnila, ale i znepokojila, takže jsem se na nějakou dobu rozhodl všechna média odfajfkovat a vyměnit je za štěněčí obsah.
Když jsem ten mem uviděl, věděl jsem, že se muselo stát něco opravdu vážného, protože memy se objevují až někdy po “velkých” událostech. Tenhle se objevil ráno. Okamžitě jsem šel na první článek, který jsem našel na internetu, a nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem četl, takže jsem četl a četl a četl a nakonec jsem přišel pozdě do práce.
Byl to jeden z nejtěžších dnů, kdy jsem se na něco soustředil, bylo pro mě tak neskutečné mluvit o číslech, podílech na trhu, excelových tabulkách, zatímco naši ukrajinští sousedé byli pod útokem. Nikdo se nedokázal na nic soustředit. Naše práce mi připadala tak zbytečná.
Další dny byly jen horší. Nejdřív jsme to popírali. Mysleli jsme si, že je to jen zlý sen, ze kterého se druhý den probudíme. Ale pokračovalo to dál a děje se to dodnes, v 21. století. Stále nedokážeme pochopit, že je to válka, skutečná válka.
Týden poté, co to začalo, jsme s přáteli přešli od popírání k plné mobilizaci, protože stále více lidí na Ukrajině si začalo uvědomovat, že se to opravdu děje, a začali přijíždět do Polska, aby požádali o azyl. Během jednoho víkendu jsme zorganizovali tuny krabic s potřebnými věcmi na hranicích. Pomoc přicházela odevšad, jakmile jsme začali psát na Instagram. Polský instagram se hemžil příspěvky o tom, co je potřeba, kam to doručit, kdo to jede na hranice převézt. Byla to jako velká síť zpráv, která se každým dnem jen zvětšovala a zvětšovala - přibývalo příspěvků o pomoci, která je potřeba, přibývalo lidí, kteří hledali byty, dopravu, hledali své rodiny, domácí zvířata, všechno. Instagram explodoval laskavostí lidí a ochotou pomoci.
Sbírali jsme všechno od oblečení přes léky až po klece pro přepravu zvířat a přiváželi to na speciální kontrolní stanoviště s velkými transportními vozy, které to dopravovaly na hranice. Zorganizovali jsme také skupinu 30 přátel s auty, kteří uprchlíky z hranic přivezli. S více než 9 auty jsme během jednoho víkendu přepravili přes 2 000 lidí. Neustále jsme na telefonech kontrolovali dostupná místa pro ubytování, byty a rodiny, které byly ochotné přijmout naše ukrajinské bratry a sestry. Cítili jsme se také bezmocní, protože když jsme byli na hranicích a viděli tisíce lidí, kteří se v mrazivém počasí špinili, většinou matky s dětmi, chtěli jsme všem pomoci, ale nemohli jsme. Každým dnem se však zapojovalo více a více dobrovolníků a všichni jsme se snažili udělat maximum, abychom pomohli co nejvíce lidem.
Zorganizovali jsme také dočasné centrum pro uprchlíky v jednom z varšavských klubů. Nakoupili jsme matrace, povlečení a potraviny. Každý den jsme mohli ubytovat 50 lidí, kteří čekali na přidělení nebo na to, až je ostatní odvezou někam, kde to bylo možné. Byly tam velké rodiny s dětmi, včetně afghánských a syrských mužů, které v jiných centrech nepřijali. Jedním z nejdojemnějších okamžiků, které jsem zažil, bylo, když mi jeden starý muž řekl, že se dva týdny nesprchoval, a když jsem mu ukázal sprchu, začal mi líbat ruce a plakal vděčností. Bylo to srdcervoucí.
Je tak těžké shrnout byť jen desetinu toho, co se v poslední době děje, protože vše se stále zdá tak neskutečné. Stále nemůžeme uvěřit, že je možná taková krutost a porušování všech lidských práv, a přitom se to děje přímo vedle nás. Je jen štěstí, že jsme to nebyli my, mohl to být kdokoli. Ukrajinci přišli v mžiku o všechen svůj životní majetek, o všechny úspory, o své domovy a mohl to být kdokoli z nás. Proto každý den pomáháme, jak jen můžeme. Je to tak těžké, ale ještě těžší je to pro uprchlíky. Lidé ještě nejsou po pandemii psychicky připraveni a musí si projít dalším traumatem. Změnilo se to, že lidé v Polsku jsou jednotnější než kdy jindy.”