10. srpna 2022
Při příležitosti oslav našeho 50. výročí jsme v roce 2018/19 shromáždili příběhy a profily lidí a institucí, které nám pomohly vybudovat naši organizaci, jež začala v roce 1968 jako sen jednoho člověka. Na našem blogu budeme každý týden uvádět jeden příběh. Vychutnejte si prosím tyto profily "50 za 50", které představují obětavé členy správní rady ASSIST, dynamické zaměstnance, přívětivé hostitelské rodiny a nadšené ASSIST Scholars.
Yi-Ming Yang ‘86
Čína, Taftova škola
Když tu sedím a vzpomínám na padesáté výročí ASSIST, napadlo mě, že jsem ve stejném věku - právě mi bylo padesát. Docela zajímavé nedopatření z mé strany, pomyslel jsem si, že jsem si tuto shodu doposud neuvědomil. Nejspíš je to tím, že padesátiny organizace slavíme jako vrcholný úspěch s nespoutanou hrdostí a radostí, zatímco na svůj život se jako jednotlivci při padesátce ohlížíme spíše s melancholickou příchutí hořkosladkosti. Jedno staré čínské přísloví říká, “Padesáté narozeniny jsou časem, kdy poznáte svůj osud.” Pro mě je to cesta, na které poznávám svět stejně jako sebe sama. A osud tomu chtěl, že to začalo s ASSIST.
Stále si vzpomínám, jak jsem byl toho rána před 33 lety na autobusovém nádraží v Danbury nervózní. Právě jsme byli vysazeni na nádraží po několika dnech báječné instruktáže ASSIST v New Yorku a čekali jsme, až nás vyzvedne “školní osoba” a my pojedeme do našich škol ASSIST.
“Teď je to skutečné,” říkal jsem si, když jsem věděl, že budu chodit na americkou internátní školu na plný úvazek, žít a studovat mezi stovkami cizinců, o kterých jsem nevěděl téměř nic, ponořit se do jazyka, ve kterém jsem sotva zvládal konverzaci, natož čtení a psaní, a studovat předměty jako anglická literatura a americké dějiny, se kterými jsem se nikdy předtím nesetkal. Ve srovnání s těmito obavami mi připadalo banální, že budu rok tisíce kilometrů od rodičů v Číně a budu mít jen malou šanci na rozhovor, který by mě podpořil nebo mi poradil.
Můj strach se rozplynul, když z hrbatého vozu vystoupil veselý statný muž s tlustými brýlemi a širokým úsměvem a představil se jako “Ferdie”. Mluvil anglicky tak pomalu, aby se ujistil, že mu rozumím, že to znělo skoro komicky. Když jsme si začali povídat, okamžitě mi pochválil mou znalost angličtiny a poznamenal, že by si přál, aby jeho čínština byla stejně dobrá. I když jsem věděla, že moje angličtina je omezená, nějak mi dodal sebevědomí. K mému údivu jsme si cestou do Taftu, mé školy ASSIST, skutečně povídali celou hodinu, což pro mě bylo poprvé s cizincem.
Ukázalo se, že Ferdie Wandelt byl ředitelem přijímacího oddělení na Taftově univerzitě a jedním z nejvlivnějších členů fakulty, i když jsem to z jeho přízemního chování při našem prvním setkání těžko poznal. Ještě ten večer mě pozval na večeři k sobě domů, než mě odvedl na kolej. Seznámil jsem se s jeho krásnou ženou Joannou, jejich energickým malým synem Christopherem a jejich půvabnou dospívající dcerou Allison. Christopher byl nadšený z mých fotbalových dovedností na dvorku a Allison doplňovala americký přízvuk v mé lámané angličtině. Pozvána byla také rodina Mooreových, u které jsem bydlel; jejich syn David měl být mým spolužákem na Taftu.
Mooreovi pocházeli ze Skotska a jejich vřelé přivítání mě okamžitě uklidnilo, i když jsem měl problém porozumět jejich silnému přízvuku. Když se Christopher pohádal s Joannou kvůli nasazování rovnátek a Allison se zeptala, jestli může vynechat večeři a jít s kamarádkami do McDonaldu, rozhovor se stočil na výzvy spojené s výchovou dětí. Mooreovi se svěřili, že je zaměstnává volba kariéry jejich starší dcery, která právě končí vysokou školu. V průběhu rozhovoru se dožadovali mých názorů na různá témata a trpělivě čekali, až najdu ta správná slova k vyjádření svých myšlenek. Překvapilo mě, že nejenže mě, teenagera, zapojili do diskuse (což se u nás doma při rozhovorech dospělých nikdy nestalo), ale také je upřímně zajímalo, co si myslím.
Později večer, když jsem dorazil na kolej a ulehl do postele, jsem byl naprosto zmatený a snažil se dát si dohromady a pochopit, co jsem za celý den zažil. Na jednu stranu mi bylo všechno tak cizí. O tom není pochyb. Na druhou stranu mi všechno připadalo tak povědomé. Lidé v Americe se smějí stejným smíchem a děsí stejnými hrůzami jako lidé v Číně. Ani pro ně nebyl život v zemi považované za “ráj na zemi” dokonalý. “Je to možné?” Pomyslel jsem si. Pokud ano, kde našli ve svých srdcích místo, aby mě, teenagera s mizernou angličtinou na druhém konci světa, přijali s takovým nadšením? A co je ještě podivnější, jak na mě jejich nadšení působilo, jak se ze mě vytratilo sebevědomí a jak jsem našel odvahu sdílet své názory přes poměrně velkou kulturní, jazykovou a generační propast?
Jako sedmnáctiletý jsem tehdy sotva dokázal formulovat tyto otázky a trvalo mi dalších 33 let, než jsem na ně našel základní odpovědi. Všichni v tomto životě bojujeme se svými vlastními zápasy, střežíme své ctnosti a odrážíme své démony. Když překonáme posedlost svými úspěchy a nejistotami a otevřeme svá srdce druhým, dovolíme sobě i druhým koupat se v něžných paprscích sdílené lidskosti, hřejivých jako zapadající podzimní slunce, které jsme všichni cítili onoho odpoledne před mnoha lety na verandě Ferdieho a Joanny. V takových chvílích si uvědomíme, že nejsme odděleni a osamoceni. Jsme jedno. To je moje nejtrvalejší vzpomínka na ASSIST. Všechno nejlepší k 50. výročí!
O Yi-Mingovi:
Yi-Ming Yang se narodila a vyrostla v Pekingu v Číně. Do USA přišel jako stipendista ASSIST v roce 1986 a strávil svůj rok ASSIST na Taft School ve Watertownu ve státě Connecticut. Po návratu do Číny nastoupil na Pekingskou univerzitu a vystudoval medicínu. Později se zapsal na Peking Union Medical College v Číně a poté se vrátil do Ameriky jako postgraduální student. Nakonec v roce 1996 získal titul doktora medicíny na Columbia University College of Physicians and Surgeons a poté absolvoval rezidenturu v oboru vnitřního lékařství a stáž v oboru kardiologie na Columbia Presbyterian Medical Center. Yi-Ming je v současné době zástupcem ředitele oddělení periferních intervencí a ředitelem čínských kardiovaskulárních služeb v nemocnici Lenox Hill Hospital/Northwell Health System v New Yorku. Yi-Ming je bývalým členem správní rady ASSIST a bývalým členem správní rady Taftovy školy. Žije se svou ženou Sue a synem Kevinem v New Yorku.